Trasa se proplétá centrem Českých Budějovic. Začíná u budovy Jihočeského divadla a pak vede na Mánesovu ulici a následně k budově Českého rozhlasu, aby se pak stočila na sever a podél Malše dovedla hráče na náměstí, k Piaristickému náměstí a zpět na náměstí. Odtud trasa pokračuje na Sokolský ostrov, kde končí.

Oliver chce se svým dědečkem natočit reportáž o vzniku rozhlasu a potřebuje pomoci.

Rozhlasový začátek

Soubory ke stažení

El mapa

Další trasy v okolí

Las historias

Popis trasy

stories

Mapa

opowieści

Karte

Geschichten

příběhy

logo-navbar-cz.svg

Trasa Skrytých příběhů

ceske_velenice_003.jpg

ceske_velenice_003_cam.png

cover_ceske_velenice_003.jpg

Rozhlasový vysílač v Českých Budějovicích zahájil provoz 5. května 1945, avšak krátce nato jej získali pod kontrolu nacisté. Česká hlášení byla vysílána opět od 9. května 1945 a o měsíc později se českobudějovičtí rozhlasoví představitelé zúčastnili programové konference Československého rozhlasu v Praze.

ceske_velenice_003_map.png

ceske_velenice_003_cs_01.mp3

OLIVER ŘÍHA: Tak dobrý den, já se jmenuju Oliver Říha a chodím do šesté třídy a nejradši mám fotbal. Dneska jsem si měl jít zahrát s klukama a místo toho dělám reportáž do školy. Ach jo.
RUDOLF: A já se jmenuju Rudolf Říha… 
OLIVER: (mimo mikrofon) Počkej ještě, dědo… Takže dělám svou první reportáž a jako téma jsem dostal „vznik rozhlasu v Budějcích“… Můj učitel totiž ví, že mám dědu Říhu, co to zažil… 
RUDOLF: No představte si! Jsem tak starej a tehdy jsem bejval asi takovej kluk jako tady Olík… 
OLIVER: To si nedovedu představit.
RUDOLF: Ale jó, byl jsem malej a nosil jsem kšandy… A kam mám mluvit? Sem? Dobrý den… 
OLIVER: A jak je to dávno? 
RUDOLF: Strašně. Asi osmdesát let! To byl úplně jinej svět, však se podívej… ani tohle divadlo nestálo!
OLIVER: A kdy ho postavili?
RUDOLF: Před dvě stě léty!
OLIVER: Dědo, ty už neumíš počítat. 
RUDOLF: Ale jó, oni ho postavili, ale za války při bombardování vyhořelo.
OLIVER: V Budějcích se bombardovalo jako v televizi, jo?
RUDOLF: Pojď, něco ti ukážu…

Domácí úkol

ceske_velenice_003_cs_02.mp3

OLIVER: Tak jsme popošli asi o deset metrů a hlásíme se vám od Zlatého mostu. Dědo, můžeš… 
RUDOLF: Tak tady nadělaly bomby pořádnou paseku… pobouraly nejen to divadlo za náma, ale i támhle budovu soudu naproti… I tenhle most zasáhlo bombardování…
OLIVER: Spadnul?
RUDOLF: To ne, ale když si ho pořádně prohlídneš, možná na něm najdeš stopy po explozích, jak lítaly kameny a všechno…  
OLIVER: A kdes byl ty, když padaly bomby…?
RUDOLF: Ukrytej. Když sirény ohlásily, že se bude něco dít, museli jsme do úkrytu.
OLIVER: A kam jsi zalezl? Pod postel?
RUDOLF: Tehdy se říkalo, že musíš vlízt do sklepa, ale my ho neměli, tak jsme vlezli pod schody… vytáhli jsme bednu s bramborama, lehli jsme si místo ní a otevřeli pusu… 
OLIVER: Pusu? (směje se) A nespadlo vám do ní něco?!
RUDOLF: To se dělalo, aby ti nepraskly bubínky, když bomba vybuchne. My s maminkou a sousedkou leželi a tatínek se sousedem drželi dveře kvůli tlakový vlně… a bomby svištěly…
OLIVER: A dopadlo to dobře?
RUDOLF: Pro nás jo, bydleli jsme na Lanovce a bomby zasáhly nádraží i několik domů v ulici. Náš naštěstí ne… ale všude po ulicích létalo peří z polštářů a ulice pokrejvaly střípky skla…  
OLIVER: To musela být krása!
RUDOLF: Jak kouzlo, ale pak jsem zjistil, že v jednom z těch pobořenejch domů bydlel i můj kamarád Bóřa… … … No… ale některý bomby zasáhly, co měly… kousek od Bóři totiž sídlilo gestapo… 
OLIVER: Co to je…?
RUDOLF: Pojď. Zjistíš za rohem…

Bombardování

ceske_velenice_003_cs_03.mp3

OLIVER: Takže dobrý den, tady opět Oliver Říha. S dědou jsme došli k Domu dětí a mládeže, kam jsem chodil hrát pokémony. Byli jste uvnitř? Doporučuju, na chodbě to vypadá jak z filmu! A děda chtěl, ať si sám zjistím, co to bylo gestapo, tak já jdu…  (klep, klep)
VYCHOVATELKA: Ahoj, Olivere, co ty tu?
OLIVER: Dobrý den, paní učitelko, já tu natáčím reportáž a přišel jsem se zeptat, jestli nevíte, kdo tu ve vile bydlel?
VYCHOVATELKA: No, vilu nechal postavit továrník, co založil Koh-i-noor. 
OLIVER: To né.
RUDOLF: (v pozadí) Olíku, to říká paní učitelka správně. A víte, kdo tu bydlel za války? Teda na jejím konci? Gestapo! Přestěhovalo se sem, když bomba zasáhla jejich stanici na Lanovce… 
OLIVER: A co je teda to gestapo?
VYCHOVATELKA: Tajná policie, že? Za války žili Češi pod nadvládou nacistů a trpěli. A pokud se nadvládě protivili, nastoupilo gestapo, říkám to správně?
RUDOLF: Ano, třeba mému kamarádovi odvedlo tatínka, protože u sebe schovával vojáka, co s nacisty bojoval. Taky odvedli staršího kluka od nás z ulice, když roznášel letáky, co vyzývaly k boji proti nacistům. Oba odvezli do koncentračního tábora a ani jeden se odtamtud už nevrátil…  
OLIVER: A v té hrozné době vznikl v Budějcích rozhlas?
RUDOLF: Naštěstí na jejím úplném konci…

Gestapo

ceske_velenice_003_cs_04.mp3

OLIVER: Tak jsme u rozhlasu a mezitím jsme byli v cukrárně, ale když natáčíte reportáž, nemusíte do ní dávat všechno a tak to teď zní, jako bychom sem šli rovnou. A ještě jsme čekali na pamětníka.
HISTORIK: No já nebyl na světě, já pamětník nejsem, ale historik!
OLIVER: Takže ty znalosti máte z knih, jo? A proč byl teda rozhlas tak důležitej?
HISTORIK: No, na konci druhé světové války neexistovala televize, natož internet, a důležité informace šířil rozhlas… a to nacisté stejně jako Češi věděli. A tak, když se Češi začali proti Nacistům bouřit, jeden z prvních bojů svedli o pražský rozhlas…
Pražský rozhlas byl obehnán ostnatými dráty. Kolem nacisté v plné zbroji. Za nimi kulomety. Takže když se Češi rozhodli vzít si rozhlas zpět, neměli to vůbec lehké.
OLIVER: Hustý! A zvládli to?
HISTORIK: Šalamounsky! Vyzráli na ně! Když začaly boje, sundali všechny německé cedule, takže když přijeli nacisté na pomoc těm, co strážili rozhlas, ztráceli se, protože budova rozhlasu je pořádné bludiště… a čeští hlasatelé mezitím hrdinně volali… 
ZÁZNAM: „Prosíme českou policii, prosíme české vojsko, přijďte nám ihned na pomoc, voláme všechny Čechy…“
OLIVER: A přišli? 
RUDOLF: To víš, že jo, Olíku.
OLIVER: A bylo to v Budějcích taky tak napínavý? 
HISTORIK: Úplně jiné… na konci války totiž žádný budějovický rozhlas nebyl, ale vysílal odtud rozhlas brněnský!
OLIVER: Có? Jak je to možný?
HISTORIK: Pojďte, já vám to povím…

Rozhlas

ceske_velenice_003_cs_05.mp3

OLIVER: Tady zezadu budějcké radnice na malém dvorku vpravo podle pana historika býval brněnský rozhlas… 
HISTORIK: Jak totiž nacisté prohrávali, tak se pomalu stahovali, odkud přišli. Když měli namále v Brně, vzali s sebou i vysílačku do Budějovic, ale nechtěli prozradit, že o Brno přišli a jsou na tom zle. Jejich vojáci by se totiž mohli začít bát a přestali by bojovat. A tak tady předstírali, že vysílají pořád z Brna!
OLIVER: Jo takhle to bylo! Ale určitě jim to neprošlo… 
HISTORIK: Na moc dlouho ne, že, pane Rudolfe?
RUDOLF: No, i když se snažili budit dojem, že neprohrávaj, všichni už věděli, že jim teče do bot. Můj strejda se tehdy sešel s chlapama v hospodě U Růže na Mariánským náměstí a společně pak pochodovali na radnici, kde byla nacistická strážnice… 
OLIVER: Střílelo se tam jako v Praze? 
RUDOLF: Kupodivu to šlo bez boje. Prostě přišli a nacisti a kolaboranti se dali na ústup a oni zabrali radnici. No a při tom tady dole za těmi malými dveřmi objevili hlasatelnu… 
HISTORIK: Počkejte, otevřu to… (cinkání klíčů) Dříve to byla strážnice, dneska se sem dávají kola.
OLIVER: Tady je to ale malý!
RUDOLF: Asi dva na dva metry… Byl tu gramofon, desky, mikrofon. A aby se hlasatel a ten, co vybíral muziku…
OLIVER: Dýdžej!
RUDOLF: No… aby se nerušili, měli mezi sebou matraci. První večer už pozdravovali Prahu. A lidi nosili muziku na deskách a zdálo se, že je vyhráno… 
HISTORIK: Jenže to se přepočítali, viďte?
RUDOLF: To teda!

Osvobození

ceske_velenice_003_cs_06.mp3

OLIVER: A teď už jen s dědou pokračujeme dál, protože pan historik se vrátil do práce… 
ŠTAMGAST: Co dovnitř koukáte, strejdo? Máte chuť na pívo?
OLIVER: … Ale zato nás právě teď oslovil nějaký pán s pivem a cigaretou před hospodou U Tří sedláků.
RUDOLF: No. Tady býval hostinec už za války a jmenoval se stejně. Ovšem tehdy sem chodili nacisté na pitky a kolikrát se opili a stříleli okolo a pouštěli hrůzu… 
ŠTAMGAST: Jo, dneska sem chodí tak maximálně turisti z Vodňan, haha! Že jo, ty malej komentátore?
RUDOLF: Tady můj vnuk Olík dělá do školy dokument o rozhlase, víte? A já mu zrovna chtěl vyprávět, jak den potom, co můj strejda s chlapama obsadili radnici a vyhnali odtud nacisty, se nacisti vrátili… 
OLIVER: Takže se přece bojovalo!
RUDOLF: Ani ne, přišli náhle, naši ani nestačili reagovat, a oni je vyvedli na dvůr, tam je postavili do řady a namířili na ně pušky.
ŠTAMGAST: A pobili je? A vás ne?
RUDOLF: Jak do hlasatelny vedly jen ty malé dveře ze dvora, asi je přehlídli. Tak jsme tam byli se strejdou zavření a slyšeli jsme, co se děje na dvoře, a hráli jsme dál… Já seděl pod stolem a pamatuju si, jak se strejdovi klepala ruka, ani se nemohl trefit jehlou do drážky gramofonové desky.
ŠTAMGAST: Ježiš, to musel bejt nervák.
RUDOLF: Naštěstí se to nakonec obešlo bez střílení, ale jak tam stáli u zdi s puškama namířenýma v zádech, mnohý ty mý strejdové věřili, že je po nich. Klepali se a to měli po různým mučení a totálním nasazení už pro strach uděláno.
ŠTAMGAST: To já bych se podělal!
RUDOLF: Ale těmhle nacistům už to asi nestálo za vraždění, věděli, že to maj prohraný, a nakonec odešli a pak už začínalo být veselo… lidi nosili dobroty a něco k pití a strejda hlásil až do noci… a za pár dní ho s kolegy čekal i první přímej přenos!

Štamgast

ceske_velenice_003_cs_07.mp3

OLIVER: Reportáž Olivera Říhy a dědy Rudy se pomalu chýlí ke konci a na tomhle předposledním zastavení nám děda poví, jak se z Budějc poprvé vysílalo živě!
RUDOLF: To k devátému přicházely zprávy od Jindřichova Hradce, že se blíží armády osvoboditelů a s nima svoboda, na kterou se všichni tolik těšili! A tak se chtělo, aby u té chvíle mohli být i ti, co se na náměstí nedostanou!
OLIVER: Takže jste vysílali příjezd osvoboditelů?!
RUDOLF: Strejdové byli amatéři – jako ty teďka dokumentarista, nikdo žádný živý přenos nikdy nedělal! Takže se báli, aby to nepokazili.
OLIVER: A vysílačku přenesli na náměstí?
RUDOLF: To nešlo, byl třeba pořádně dlouhý kabel na mikrofón a ten nikdo neměl! A tak se sháněl… 
OLIVER: I tys sháněl?
RUDOLF: To víš, běhal jsem jak pominutej a děti se přidávaly a všichni chtěli pomoct, tak nás nakonec lítalo asi třicet a ptali jsme se v každým dvoře, a všichni chtěli ochotně vyhovět, jak byli nadšení z toho konce války, ale kabel nikdo neměl.
OLIVER: A jak jste to teda udělali?
RUDOLF: Nakonec ho přines jeden kluk, jeho táta byl radioamatér.
OLIVER: A vešla se vůbec na náměstí celá armáda osvoboditelů?
RUDOLF: Ani náhodou! Vždyť ani nebyla jedna! Tady byla maďarská armáda, Vlasovci, Američani, Sověti… a strejda, co to nahrával, to nadšeně popisoval, že pak tejden nemoh mluvit… (zakašle se)
OLIVER: Ty taky pomalu ztrácíš hlas!
RUDOLF: No však jsem toho nakecal… 

Dlouhý kabel

ceske_velenice_003_cs_08.mp3

OLIVER: Tak a tohle místo si děda vybral poslední a to proto, že… 
KLUCI: Hej, Olíku, co tu děláš?
OLIVER: Nazdar, kluci, já tu dělám reportáž do školy!
KLUCI: Pojď si radši kopnout!
DĚDA: Jen klidně běž.
OLIVER: Nejdu, kluci, teď mám si s dědou dáváme super pátrání po minulosti a chci vědět, jak to dopadne… 
KLUCI: Jako fakt? S dědou?
OLIVER: Jo, zažil válku a všechno a teď mi poví, co se stalo tady! 
RUDOLF: Sem totiž patří jedna z mých posledních vzpomínek k založení rozhlasu. Strejda, co tehdy rozhlas obstarával, totiž nemohl hlásit pořád sám, potřeboval pomoc. A když dostal pokyn, ať sem na Sokolák rozhlasem sezve lidi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to aby přišli na pomoc politickým vězňům, co vrací z nacistických vězení –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ napadlo ho, že by přitom mohl najít pomoc i do hlasatelny.
KLUK: Na Sokolák vozili vězně?
RUDOLF: To byste měli vidět, hroznej pohled… Byly tu desítky nemohoucích, lidi kost a kůže, s očima, co viděly věci tak děsivý, že si je ani nedovedeme představit – mučení, bití, střílení – ale z posledních sil se radovali, že to přežili a jsou tady. A všichni doufali, že už se to nebude opakovat, že je tu svoboda… 
OLIVER: A byla!
RUDOLF: Jo, ale ne na moc dlouho… jenže to je jiná kapitola. 
KLUK: A našel strejda hlasatele? 
RUDOLF: Hned dvě hlasatelky! Udělal tu malý konkurz a vyhrály dvě skautky. No a asi za měsíc jel na konferenci, kde udělali rozhlas oficiální, a na konci roku se přesunul do ulice U Tří lvů, kde, jak jsme viděli, sídlí i dneska!
OLIVER: A hotovo!
KLUCI: Dobrý! Deš si čutnout?
OLIVER: Hele, kluci, jindy, jo? Teď ještě dědu doprovodim domů a po cestě si poslechnu, co dělal po válce… 
KLUCI: No, jak myslíš… tak čus, no!
RUDOLF: To je od tebe hezký, Olíku… 
OLIVER: Nakonec to není tak marný dopoledne!
RUDOLF: Já si to užívám!
OLIVER: Docházej mi baterky… tak se rozloučíme s posluchači?
RUDOLF: Mějte se hezky a ať se vám dějou samý pěkný věci!
OLIVER: Loučí se Oliver Říha a jeho děda Ruda!

Rozhlasový začátek

Rok 2024

Popis trasy

Rozhlasový začátek